Temný les~

Ze světlejší, povětšinou listnaté části lesa jsem přešel do té jehličnaté - tmavší, temné..říkejte si jí jak chcete. Já to tu znal jenom jako místo, kde byl neobyčejný klid a větší zvěř.
Už tomu bylo pár měsíců, co jsem se sem přistěhoval zpět. Co jsem si za lesem koupil chatu a co se tu objevuje trochu více roztrhaných těl než obvykle. To víte, lidi...lidi není tak lehké pustit. Není to jako když pustíte zvíře..to to nikomu nevykecá. U lidí už se ale můžete jenom obávat.
Mnom, každopádně zpět k mojí momentální činnosti. V černé, stále stejné, kožené bundě, martenskách a riflích, s trochu uplejšími lýtky jsem pomalu šel tím lesíkem dál. Ano, můj styl se za těch jedenáct let nezměnil.
Zpoza stromu jsem pozoroval pár laní, které se pásly na menším paloučku. Neměl jsem hlad - před chvílí jsem jedl. Konkrétně jsem si tedy smlsl na nějakém klučinovi, co parkoval trochu hlouběji v lese..inu, měl si hlídat kde je.
Co se srn týče, měl jsem jenom chuť pozorovat, možná je trochu prohnat..všechno se uvidí.
Naklonil jsem hlavu krapet ke straně a opřel se ramenem o strom vedle mě. Možná byl čas se zase vrátit do chaty. Už se smrákalo, nemusel bych prochodit každou noc..

Už to bylo jedenáct let. Jedenáct let, od doby, co jsem naposledy viděla třeba takového Nathana a nebo Seba. No jo. Jedenáct. To už byla nějaká doba. Prvních pět jsem zde ještě zůstala, ale na těch šest jsem dala velení Scottovi a odjela jsem někam hodně daleko.
A po těch šesti letech jsem tady. Jsem tady zpět, asi 5 dní. Teď momentálně v lese, ve kterém se zrovna stmívalo, což mi ale nijak extra nevadilo. O všem jsem tak přemýšlela a 'bloudila' lesem. Byla jsem v té hlubší části tohoto lesa, i když za to se dal považovat celý tenhle les, když byl temnější, ale víte jak, i on měl prostě takovou hlubokou část, kde bych tedy nechtěla jako pouhý človíček zabloudit, avšak bylo jasné, že to se stávalo. Dost často, ale alespoň jsem zase nemusela chodit do města a ptát se, kudy kam a kudy tam. Víte jak.
Tak či tak, slyšela jsem i něco málo, že se tady objevilo něco, co tu již asi pár let nebylo - hybrid. Já sama nevěděla, kdo to mohl být nebo tak, jenže se mi zdálo, že zrovinka teď jsem ho náhodou cítila a to opravdu byla divná náhoda. Šla jsem tedy dál, po pachu. Les se ještě více zhušťoval, až i mně přišel lehce strašidelný, ale i tak, šla jsem dál a snažila se to nevnímat.
K pachu jsem se ale dál přibližovala, až jsem viděla siluetu, jenž se opírala o strom. Jediné, co jsem zatím tak nějak vytušila bylo to, že ke mně byl zády a že byl mužského pohlaví. Ale jak jsem šla dál, nelíbilo se mi, koho to vidím, vypadalo to totiž jako...

Rukou jsem si projel vlasy. Z stále jsem sledoval zvířata přede mnou. Bylo to uklidňující..že by ze mě opadl chtíč prohnat je? Chm, možná.
Vzduch byl nasáklý vodou..nejspíše mělo pršet. A také, že ano. Chvíli poté, co jsem si tuto skutečnost uvědomil, jsem viděl kapky padat do trávy. I laně se spakovaly do lesa, aby byli před vodou alespoň trochu chráněné.
Já si nasadil kapuci a odstrčil se od stromu. Ruce jsem strčil do kapes a pomalým krokem jsem se rozešel směrem k mojí chatě - mému domovu.
Teprve po pár krocích se otočil vítr a přestál vát ode mě k Liss. Teď jsem naopak mohl cítit já ji.
Zastavil jsem se a malý okamžik jenom stál. Zhluboka jsem se nadechl a pořádně se narovnal v zádech. Nebylo pochyb, určitě to byla ona.
Chvíli jsem stál na místě. Nebyl jsem si jist co dělat..musela být blízko, možná mě i viděla. Mísily se ve mě pocity..jak bude reagovat ona?
Nakonec jsem se jenom nadechl vydechl a poté se otočil celým tělem tam, kde měla Liss stát. A stála tam.
Polkl jsem..co mám asi dělat teď?
Naklonil jsem hlavu ke straně a trochu nejistě se usmál. Po několika vteřinách přemýšlení jsem udělal pár kroků kupředu.

Jako... jako Sebík, který si mě očividně nevšiml - vítr mi chvíli lehce nahrával do karet. Jenže to už najednou začalo pršet. Teď? Já totiž jaksi nebyla oblečená tak, abych mohla pobýt třeba celou noc v dešti venku. Elisso, ale si upír. Došlo mi. Jo, vlastně. Já se totiž za těch 6 let spíše naučila pít krev z takových pytlíků, které jsem si většinou brala z nemocnice. A nebo taky dost ze zvířat. Ani nevím, proč mé rozhodnutí bylo takové, hlavně se od toho docela odvíjela má síla, která se očividně lehce oslabila. Chtěla jsem trochu totiž zkusit žít, jako člověk, i když krev prostě nechyběla, jen jsem docela snížila její přísun.
Jak jsem ale tak přemýšlela o tomhle, vítr se obrátil a už mi moc do karet nehrál, protože mě Seb nejspíše ucítil a po několika chvílích se na mě dokonce i otočil úplně. No, kurva. Vyhrklo mi v mysli. Nevěděla jsem moc, co dělat. Hlavně, nevím proč, ale měla jsem strach. Ale z čeho? Z toho že je hybrid? Nebo z toho, že tady teď naproti sobě teď stojíte a ty se bojíš, že ho zase ztratíš? Běhalo mi hlavou.
Jenže potom udělal několik kroků ke mně. Měla jsem lehké nutkání udělat pár kroků dozadu - od něho, ale neudělala jsem to, stála jsem jako přikovaná a nic nedávala znát.
"Ahoj." Vydechla jsem tiše, ale zároveň tak, aby mě slyšel... uvidíme, jak se tohle celé vyvine.

Pomalou chůzí jsem došel až k ní. Tedy, stál jsem dva metry od ní, cca. Ale tak byl jsem blíže než předtím..a to asi znamená, že jsem úplně u ní? Ne snad? Taky si myslím.
Déšť sílil a tak na mě i pod stromy dopadlo pár větších kapek z jehličí.
Se zájmem jsem si Elissu prohlédl. Nijak se nezměnila..možná měla o něco delší vlasy..? Hm? To se mi dost možná zdálo.
Sjel jsem ji pohledem jak se říká "od hlavy až k patě". Každopádně mě poté donutila přestat s prohlížením, když promluvila. Automaticky jsem očima přejel na její tvář a chytil se jejího pohledu.
"Ahoj." Hlesl jsem. Na obou byla znát lehká nervozita. Každopádně jsem musel říct, že jsem byl rád, že ji po té dlouhé době vidím. Ačkoli jsem měl dost věcí, co jsem jí mohl vyčítat..s většinou jsem se už smířil - všichni chybujeme a děláme hovadiny, že.
Nejraději bych s ní začal o něčem mluvit, třeba jí pochválil zevnějšek..ale prostě jsem nevěděl kudy do toho. Jindy takhle zamlklý nejsem, když se k někomu dostanu..ale někdy to je prostě jinak, že.
"Asi není dobrá otázka, zeptat se tě, jak se máš, že?" Zeptal jsem se jí nakonec nejistě a nechal koutek úst, aby se o kousek povytáhl nad ten druhý. Třeba ji to donutí přestat se tvářit tak vyplašeně.

Byl u mě docela blízko. Teď mi to stačilo, ale kdyby jsme byli k sobě normálně a potkávali se, tak by to bylo divné, ale teď mi to prozatím stačilo. Prostě... chápete mě, ne?
Kapky deště padaly z jehličnatých větví na nás oba. Byla celkem výhoda, být tady v lese. Nepadalo to na nás tolik, ale i tak... úplně ubránit se tomu venku asi nedalo. "More, pojď se schovat někam do nějaký boudy, vole, ne?" To by asi nebylo ideální teď říct. Fajn, neřekla bych to takhle, ale víte jak, i tak mi to přišlo ještě lehce nemístné, zkrátka až za chvíli.
I já, stejně jako on mě, jsem si ho prohlédla. Byl stále tak moc hezký, jako býval, ale neodhodlala jsem se, abych ho pochválila. Teď ještě ne. Opět - přišlo mi to nemístné.
Poté ale, když jsem jej pozdravila, tak on mi pozdrav opětoval a následně prohodil jednu takovou otázku a zvedl u toho trochu rtíky, jak kdyby do takového neúplného úsměvu.
"Netuším, ale i tak... nevím, co ti na to mám odpovědět. Mám se prostě smíšeně, nejde to moc popsat. I tak, ale... co ty?" Odpověděla jsem a na oplátku se jej zeptala. Opravdu to tak bylo, i když jsem stále cítila trochu strachu, ale říkat mu, že se ho vlastně docela bojím a že se mám vystrašeně byla debilovina, když se to teď snažím zakrýt, ale ani nevím, jestli úspěšně. I tak se ale docela zmenšoval. Zdálo se, že tomu docela napomohl jeho poloúsměv.
"Moc si mi chyběl..." ani jsem nějak neměla v plánu něco takového říkat, ale prostě to ze mě najednou tak vyletělo a už to nešlo zastavit. Nicméně byl v mém tónu znát značný smutek, který teď docela doprovázel i můj obličej. Vlastně bych jej ráda i objala, jenže jsem nevěděla, jestli prostě můžu nebo jak to říct.

Prakticky popsala moje pocity. Jo, bylo dobré vědět, že v tom nejsem sám. Opět jsem se pokusil něco jako úsměv. Koukl jsem se kolem. Nikde nikdo a nic. Chm, kdo by tu taky byl, že?
"Smíšené pocity." Odpověděl jsem jí za pokyvování hlavou a poté se na ni podíval. Z větví spadlo dalších pár kapek, které zabubnovaly na mojí bundě. To bylo v pohodě, ale vzhledem k tomu, že její oděv nevypadal, že by ji uchránil před deštěm tak dobře jako mě, rozhodl jsem se, že by nemuselo být úplně od věci navrhnout výšlap někam do tepla. Nejspíše do mého domu. Ačkoli jsem nevěděl, jestli je dobré někomu ukazovat, kde bydlím..ačkoli si asi každý nadpřirozený, který půjde kolem mojí chaty dá pět a pět dohromady. Jsem vlkodlak, je to moje území, jsem tam cítit. Tedy ne, že bych si to pravidělně značkoval..erh...špatné téma, špatné téma..
"Nechci se tě nějak dotknout, ale nemyslím si, že bys v dešti měla být venku takhle.." Odvážil jsem se tedy promluvit a podíval se na ni. "Pokud ti to nebude vadit, rád bych šel někam do sucha, když půjdeš se mnou, bude to pro mě potěšující okolnost." Dodal jsem ještě a nervózně přešlápl z nohy na nohu, poté udělal krok stranou, abych naznačil kudy by se přibližně naše cesta ubírala.
Mnom a pak promluvila znovu. Na chvíli jsem zůstal koukat do země, než jsem se na ni otočil a smutně se usmál. "Ty mě.." Odpověděl jsem jí upřímně. Jako kdyby díky těmto slovům od ní, povolila moje nervozita. Stýskalo se jí, chtěla mě vidět, necítila zášť..to je dobré znamení, ne? Odolal jsem touze skočit k ní, hodit si ji přes rameno a nehledě na její skřeky jí odtáhnout někam, kde by to pro ni bylo pohodlnější.
"Chceš tedy jít?" Zeptal jsem se jí ještě jednou.

Seb se očividně snažil nějak ukočírovat, zlepšit, nebo prostě zveselit tu atmosféru, co mezi námi teď momentálně byla a opět udělal jakýsi úsměv. Lehce jsem mu jej tedy oplatila, aby se neřeklo. Taky bych se o to mohla snažit, i přes mé pocity k téhle situaci, nebo ne?
Posléze mi vlastně odpověděl to, co jsem mu řekla já. Takže jsme se měli asi dost podobně. No, to není tolik překvapující, spíše se to dalo čekat. Tak jako... zkuste se přehodit do situace, ve které jsme teď my dva byli. Hm? Tak vidíte, já jsem to úplně věděla. Tak či tak, na jeho odpověď už jsem asi úplně nějak nereagovala.
Potom promluvil. Hh, asi mi četl myšlenky nebo jak, neboť něco takového jsem chtěla navrhnout i já. Po jeho slovech jsem však kývla svoji ctěnou hlavinkou. "No, asi to není úplně nejmoudřejší. A... ráda s tebou půjdu." Zdálo se, že Seb byl lehce nervózní, podle toho, co udělal - přešlápl. A jak jsem tak viděla, už nám očividně udal i směr, kterým půjdeme, tak jsem se do něho lehce pootočila a koukla se jím, ačkoliv jsem vlastně ani nevěděla, kam konkrétně půjdeme, ale asi někam k němu, mnom, kdo ví.
Následně mi ale ještě odpověděl, že jsem mu taky chyběla. Lehce jsem si nad tím povzdechla, ale hned na to jsem se taky usmála.
Po nějaké té další chvilce se ještě jak kdyby ujistil, jestli chci jít. "Jistě." Odpověděla jsem a už jsem se úplně otočila do směru, kam půjdeme, jen první kroky jsem ještě nechala na něm a už jsem přemýšlela, o čem si budeme povídat. Jako... bylo tady hodně témat, ale kterým začít, což?

Byla hodně zamlklá..nebylo se čemu divit, ani já jsem přímo nevěděl co říkat.
V lese to pomalu vypadalo, jakoby tu snad ani větve nebyly - byly už tolik nasáklé deštěm, že tu voda vyloženě tekla proudem. Nic příjemného..takhle bych si představoval déšť třeba na Bali.
Poslouchal jsem jak voda bubnuje do země. Měli bychom jít. Ha, můžeme. Super.
Elissa s přesunem souhlasila, což bylo super.
Pomalu jsme se tedy rozešli. Nohy se mi bořily do rozměklé půdy a já pomalu šel.
Když jsem se koukl na Elissu, bylo mi jí až líto. Chvíli jsem se zastavil.
"Čekej." Zamručel jsem a rozepl si bundu. Shodil jsem si ji z ramen a pak ji hodil přes ta její, přičemž jsem jí nezapomněl pořádně stáhnout do čela kapuci a trochu se na ni uculit. Byl jsem rád, že ji vidím. Ačkoli jsem byl dost nesvůj.
Po tomhle jsem už sílu deště mohl pocítit úplně. Voda mi pomalu tekla mezi vlasy a stékala na triko, které se mi po chvíli přilepilo na tělo. Koukl jsem se na ni a pak směrem k chatě. Už to nebylo daleko.
Během několika minut jsme byli u chatky.
Vyndal jsem klíče z kapsy, vsunul je do zámku a otevřel. Ji jsem pustil dovnitř a zavřel za ní. Slušně z nás trčela voda z obou.
Zatvářil jsem se zmučeně..budu muset vytírat.
Zul jsem si boty přes patu a otočil se na ni. Asi by nebylo od věci dotáhnout jí ručník..

Po cestě už bylo celkem ticho, ale nevadí to se vstřebá. Budeme si tedy povídat tam, kam jdeme, to nevadí, ne? Nene, určitě ne.
Jenže najednou se Seb zastavil. Podívala jsem se na něho a už jsem se chtěla začít ptát, co se jako stalo, ale to už mi řekl, ať čekám a začal si sundavat bundu. "Ne, to nemusíš." Zamumlala jsem, jenže to už mi ji hodil přes ramena a i kapuci mi nandal. "Tak díky moc." Usmála jsem se po jeho uculení a do bundy jsem se zachumlala, bylo mi hned lépe, to se jako musí nechat prostě.
Po několika minutách jsme stáli u nějaké chatky. Takže tady Sebík asi bydlel. Vypadalo to zajímavě, ale nikdy jsem jí tady tedy neviděla, ale tak až jsem sem nikdy nedošla. Buď jsem tu nebyla, nebo nebyl čas, a nebo už jsem prostě chtěla zpátky.
Sebík tedy odemkl, nechal mě vklouznout dovnitř a zavřel za mnou. Stejně jako on jsem si posléze sundala boty a následně se tady po té chatce porozhlédla a koukla jsem zase na Seba. Nakonec jsem si ale sundala bundu, jenž mi půjčil a podala jsem mu ji. "Díky." Poděkovala jsem ještě jednou a nechala lehce cuknout koutky.

Chvíli jsem ji trochu nervně pozoroval. Jak jí pomoct od těch mokrých hadrů? Já si zapomenuté hadry svých "lásek na jednu noc" opravdu neschovával. Podrbal jsem se za krkem a bezradně na ni koukl. Navíc by bylo dost trapné, kdybych jí řekl, že si má sundat hadry a hodil po ní svoje triko. Mnom..nakonec jsem odběhl do koupelny a hodil jí černý ručník. Nevěděl jsem, jak jí pomoci, opravdu ne.
"Nabídl bych ti nějaké oblečení..ale..mno.." Omlouval jsem se jí. Jak to udělat, chm?
Ještě jednou jsem jí sjel pohledem. Nebyla na tom tak špatně, než se rozpršelo ještě více, dal jsem jí bundu. Tudíž sice byla mokrá, ale dalo se to tak nějak přežít.
Opět jsem na chvíli odešel. Ve chvíli mojí nepřítomnosti jsem na sebe hodil suché, černé triko a džíny. Hlavu jsem si jakž takž vydrbal ručníkem a vlasy poté nechal ve svém přirozeném rozcuchu. Poté co jsem došel, jsem si sedl ke stolu a přenechal jí židli u radiátoru.
"Mnom..jak jsi se měla těch pár let?"

Později mi Sebík odběhl do nějaké jiné místnosti a hodil mi černý ručník. Prostě vám musím říct, že černé ručníky jsou hezké. Jo, fakt jo, musím si je domů taky pořídit a to bez prdele.
"To nevadí, ale... nevadilo by ti, kdybych si to sundala a vzala si jenom ručník?" Koukala jsem na něho. Jo, i tohle jsem myslela úplně vážně. Chtěla jsem to studené oblečení pryč.
Pak jsem mu tedy dala tu bundu, přičemž opět odešel a když se zase vrátil, sedl si na židli a položil mi otázku. "Nevím, všechno bylo takové... zvláštní. Těch jedenáct let. Pět z nich jsem zůstala ještě tady, v naději, že... no, to je jedno, těch zbylých šest jsem odcestovala poměrně dost daleko, snažila jsem se na nic tady odtud nemyslet, ale nedalo mi to a vrátila jsem se před pár dny." Jaksi jsem mu to popsala a na chvíli se odmlčela. "A jak si se měl ty a rovnou... jak si se stal hybridem?" Položila jsem otázku, jenž mě na ní moc zajímala odpověď.

Dal jsem jí ten ručník a ona se optala, jestli si může okolo sebe omotat jenom ručník. Popravdě..já bych se nezlobil, ale nerad bych, aby se poté stalo něco jako minule. Všichni víte co tím míním.
Podrbal jsem se za krkem a koukl na ni. "Jestli ti to bude pohodlnější.." Odpověděl jsem jí. "Klidně si to hoď na radiátor." Navrhl jsem jí a zmizel, abych se sám převlékl. Poté už v suchém oblečení jsem usedl u stolu. Vyslechl jsem si co mi řekla a trochu jsem se uculil. Takže za sebou měla hodně cestování..mno a pak se zeptala ona mě, což mě lehce řečeno trochu vyvedlo z míry..mám jí to všechno popisovat? Nechtělo se mi.
"Po smrti Gabriela jsem tak nějak bloudil všude možně..před šesti lety, když jsem byl na cestě do Chicaga, si mě odchytla skupina upírů..větší skupina. A jednoduše, si se mnou jeden z nich zlepšoval dny. Bití, kopání a krev byla na denním pořádku. Šlo to tak pár měsíců..když jsem pak umíral, kvůli nedostatku krve a tomu, že regenerace už jednoduše nepracovala, napadlo tu děvku, co by se mnou asi udělala její krev. Věděla, že to většinu vlkodlaků zabije. A že je hodně malá šance, že by mě to uzdravilo a ještě menší, že by mě to změnilo." Povzdechl jsem si a zvedl se od stolu. Došel jsem ke dřezu a napustil si sklenici vody, abych se mohl napít. Poté jsem pokračoval. "Dva dny jsem tam ležel v křečích, nevěřil jsem, že to mohu přežít...A pak..se mi po pár hodinách tmy, udělalo lépe. Lepší sluch, zrak, čich..všechny smysly. Regenerace naskočila prakticky okamžitě..a pak se tam ukázala ta upírka, s nemístnými poznámkami." Uchechtl jsem se nad tou vzpomínkou. "Urval jsem jí hlavu jako nic." Řekl jsem, levý koutek úst vyjel nahoru a já se usmál. Opět jsem se napil.
"Dlouhou dobu jsem se to učil ovládat. Spolu s tímhle zesílil i vlk, takže se ovládám o něco méně než dřív. A trvalo dlouhou dobu, než jsem se naučil neútočit na kolemjdoucí.. Každopádně, když jsem se naučil vše potřebné, opět jsem začal cestovat..a tak nějak se mi tady po tom zastesklo. Prodal jsem auto, nebylo mi už k ničemu. Stejně mezi lidi raději nechodím."

Když mi to Sebík dovolil - být tu pouze v ručníku, odešel a přišel, automaticky jsem bez jeho povolení -doufajíc, že mu to nevadí- vklouzla do koupelny a tam se celkově celá svlékla, obmotala jsem si kolem sebe ručník, pevněji, aby mi náhodou nespadl, vrátila jsem se a věci jsem si na topení rozložila. "Díky." Kuňkla jsem ještě jednou a už si sedla, taky k topení, o trochu blíž, vlastně jsem se o něj lehce opřela.
Jenže to už mi po chvilce Sebík začal povídat ten jeho příběh, aneb jak se stal hybridem.
"To je velmi zajímavé." Podotkla jsem po úplném konci a lehce naklonila hlavu k pravému rameni. Ano, opravdu mi to přišlo zajímavé, nevěděla jsem, co jiného na to říct.
Chvíli jsem však ale tak ještě přemýšlela o té upírce, jakou popisoval. Nevím, ani proč, ale projela mnou určitá vlna žárlivosti. Byla jsem ráda, že chcípla, hh. "A nic jiného nedělala? Nějaké líbání nebo něco podobného na tebe nezkoušela?" Tohle ze mě prostě najednou vyjelo, jako tajfun, který prostě nešel a nešel zastavit... ách jo, já se z toho zjevím. "Ummm, ne, promiň." Omluvila jsem se rychle. No jo, když jste debil, tak jste debil, což? Mnom... a cítíš se tak líp nebo bys chtěl být zpátky být pouze vlkodlakem?" Optala jsem se jej a snažila se to nějak zakecat a zároveň nějak lehce změnit téma, ale zároveň se neustále pohybovat v tom okruhu proměny.

A tak tu tedy seděla jenom v ručníčku. Občas je opravdu těžké udržet oči. "Hele, je mi to blbý..ale nechceš třeba,..já nevím, nějaké mé triko?" Koukl jsem se na ni tázavě. Mě by neujížděli oči a ona by se nemusela starat o to, jestli jí ručník nespadne.
Na mé "vyprávění" řekla, že je to zajímavé. A po malé chvíli se ještě zeptala, jestli na mě něco nezkoušela. Zamyslel jsem se. V duchu jsem zkoušel najít, o co se se mnou vlastně pokoušela, mimo to, že do mě bodala a podobně. Došel jsem k závěru, že to zkoušela. "Jo, zkoušela to. Můžu o sobě říct, že mě znásilnila děvka. Smutné to." Zavrčel jsem zhrzele a nalil do sebe zbytek obsahu skleničky.
"V klidu, otázka jako každá jiná." Odpověděl jsem jí s mávnutím ruky. Při těchhle otázkách mi na mysli vytanula také jedna otázka. A také plná žárlivosti a bolesti. Nathan..ten zmetek, kvůli kterému nemám bratra. A svým způsobem i ten, kvůli kterému jsem hybrid - kdyby nenapadl bratra, žil by, já bych tu zůstal a nebyl bych hybrid. "Co ty a Nat..." Odkašlal jsem si. Došlo mi, že to nebude vhodná otázka. "Ok, zapomeň na to." Zvedl jsem se.
"Dáš si něco k pití? Vodu? Džus? Krev? Klidně něco tvrdšího?" Koukl jsem se po ní a sám jsem si do sklenice pomalu nalil něco málo z krevní konzervy z lednice.
Měla další otázku. "Nechtěl bych být ani jedno. Nikdy jsem nechtěl být něco jiného než člověk..ačkoli je to spousta výhod a být hybrid má hodně co do sebe..chtěl bych být člověk, všechno by bylo v pořádku."

Sledovala jsem jej a když položil otázku, tak jsem pokývla. Kdyby to mezi námi teď nebylo takové, jaké je, provokovala bych ho, ale na to jsem se momentálně neodvážila. "Ráda, prosím." Odpověděla jsem tedy a jezdila jsem po něm očima.
"Ještě, že už nežije." Zamumlala jsem. To bych tam za ní běžela i nahatá. Ne, to zas ne, ale neotálela bych, prostě... víte jak. Ale ne, prd. To bych neudělala, nemůžu být tak žárlivá, když se Sebem nejsem. Ale chtěla bys, co? Projelo mi hlavou. Debile. No jo, táák to vidíte.
Sebíkovi ta otázka ale nevadila, což bylo jedině dobře. Posléze se ale zeptal na Nathana a hned na to začal říkat, abych na to zapomněla. Přišlo mi, že jsme si byli vcelku podobní. Však se na to podívejte. "Též jsem se s ním neviděla už 11 let, tehdy jsem ho nikde nenašla, asi někam odjel." Odpověděla jsem, i přes to, že mi Seb řekl, abych na to zapomněla.
"Jestli máš něco tvrdšího, tak prosím." Trošku jsem se uculila, na jeho další odpověď jsem ale pokývla a tiše si povzdechla. "Myslíš, že třeba opravdu existují čarodějnice?" Optala jsem se vzápětí.

S mojí nabídkou trička souhlasila, za což jsem byl rád. Kývl jsem jí tedy, zvedl se a pak šel znovu pryč z kuchyně. V pokoji, který tvořily čtyři stěny, koberec, černě povlečené letiště, dvě skříně a noční stolek, jsem vykoukl skrze okno, abych zjistil, že venku se vcelku rychle smráká a stále hodně prší.
Na jednu stranu to bylo fajn - Lissi tu zůstane o něco déle.
Zašátral jsem ve skříni po nějakém triku a nakonec jsem nějaké i vytáhl. Šedé, vypadalo skoro jako to, které jsem měl předtím na sobě. Vzal jsem jej tedy a odebral se zpět za ní. Hádal jsem, že se zase uteče převléct do koupelny a tak jsem jí beze slova triko podal. Sám jsem si znovu sedl ke stolu.
"Jo, ještě, že už nežije." Potvrdil jsem jí. Přemýšlel jsem, jak by to bylo, kdybych ji nezabil. Třeba by se ke mě začala chovat slušně, normálně by se mnu mluvila a podobně..a nebo bych jí zdrhl a ona by se za mnou hnala s tím, že je moje stvořitelka a já jí tím pádem patřím. Uchechtl jsem se nad tou myšlenkou...je dobře, že je mrtvá.
Ačkoli jsem jí řekl, že na to má kašlat, řekla mi, že se s Nathanem také jedenáct let neviděla. Popravdě bych byl rád, kdyby se už ani neukázal. "Nebo ho někdo zabil." Prohodil jsem klidně, málem až spokojeně.
Já mezitím stál u pultu a naléval si krev, ona mě požádala o něco tvrdšího, asi jsem to neměl nabízet.
Vytáhl jsem další sklenici a otevřel lednici. V horní poličce jsem měl pár lahví, levnějšího alkoholu. Nakonec jsem prostě vytáhl rum co si tam ležel vzadu a opuštěně a i se dvěma sklenicemi to donesl. Nalil jsem jí a pošoupl to k ní. Sám jsem se pohodlně opřel a napil se ze sklenice.
Poté co jsem usedl přišla další otázka. Pokrčil jsem rameny. "Nevím, proč by neměly být. Když to tak vezmeš, čarodějnice se ukazují častěji než upíři či vlkodlaci, jenom je těžké najít nějakou, která udělá i něco víc, než že ti vyloží karty." Vypověděl jsem jí svůj názor.

Sebík se tedy kvůli mně opět zvedl a šel mi pro nějaké to tričko. Já se mezitím koukla ven z oknaa koukala jsem, jak dost prší. Teď se mi teda vůbec ven nechtělo a doufala jsem, že Sebovi to nějak vadit nebude a ještě chvíli mě tady nechá.
Z mého dalšího přemýšlení mě vytrhlo až to, když mi tričko podával. "Díky moc." Povzdechla jsem si a skočila jsem si zase do koupelny si to tričko na sebe hodit. Jak jinak - bylo mi trochu delší, ale to jsme čekali asi všichni, hh.
Když jsem se vrátila, přitakal mi k té upírce. "No, kdybys ji nezabil, já bych jí asi takovou milost už neudělala." Trošku jsem se zazubila.
Poté jsem poslouchala jeho odpověď o Nathanovi. Upřímně? To jak to prohodil klidně, zdálo se, že i celkem pokojně mě lehce mrzelo, ale chápala jsem to, Nathan by dost možná udělal něco podobného, ale nevím. Tak či tak, na tohle už jsem nereagovala, nevěděla jsem, jaká by byla správná reakce a hlavně jsem od toho téma chtěla trochu pryč.
Následovně mi Seb nalil nějaký rum nebo což, nějak jsem na to extra nekoukala, ani o tom nepřemýšlela a zhruba půlku jsem do sebe kopla. Trochu jsem si vzpomněla, jak jsem se opila u Nathana - taky rum a hlavně jsme ho před chvilkou trochu řešili. Nicméně jsem drobet uchechtnout, snad to neskončí stejně i tady, ale to by mi Sebík asi nedovolil, no, nevadí... já bych ho snad nějak přesvědčila. Ale prd! Nesmím se opít! Hahaha, uvidíme, jak mi tahle moje 'silná' vůle vydrží. I když... když jsem byla pryč, tak to s tou krví jsem celkem zvládala, neporušila jsem to, co jsem si zadala, takže pohoda a už jsem si na ten režim i zvykla. I když by nebylo na škodu, se zase napít přímo čerstvě z člověka, proč bych se měla tak držet? To jsem se snažila jako být nějak hodná? Pche, to sotva.
"A kdyby se nějaká ochotná našla, znala by silné kouzlo na proměnu zpět na člověka, a opravdu by se jí dalo důvěřovat, udělal bys to? Výměnou by bylo něco nebo i někdo, co by bylo pro tebe jednou z nejcennějších věcí, ale jako člověk bys na to třeba v uvozovkách "ztratil" nárok, a právě to bys ji daroval a bylo by to v její moci." Ani nevím, jak mě tohle všechno napadalo, ale jediné co vím, že mě odpověď dost zajímala.

Elissa se vrátila v tom mém tričku. Vypadala v něm ještě menší, než doopravdy je. Bylo to roztomilé..a asi proto mi přišlo tak vtipné to, co řekla. "Jo, dala bys jí levou zadní." Uchechtl jsem se ironicky a vypil zbytek krve. Sklenice od ní zůstala špinavá a jelikož se mi nechtělo opět zvedat, prostě jsem si tam nalil trochu rumu, trochu se sklenicí "zašejkoval" a pak to do sebe kopl. Co na tom, že je tam krev, že? Aspoň to má lepší chuť.
Hned poté jsem si nalil další sklenici rumu a koukl na ni. Jestli se mi tu stříská, tak aspoň nebude sama. "Víš jak to dopadlo minule, když jsme pili?" Koukl jsem se na ni přes sklenici. Jo, bylo to zajímavé, hlavně to, co následovalo o úplňku. Při té myšlence jsem se automaticky poškrábal na jizvě, která mi po ráně stříbrnou zbraní zůstala. Pak na ni koukl.
Měla poněkud zvláštní otázku. Opřel jsem se a chvíli přemýšlel. "Ne. Nevzal bych to." Odpověděl jsem jí. "Nejspíše bych měl zpět bratra, ale nemohl bych se za ním ani podívat. A vzhledem k tomu, že se někde možná pořád toulá Nathan a spousta jiných nadpřirozených kteří na mě mají trochu pifku, byli by schopni ublížit mu. Nerad bych, aby musel prožít zbytek života ve strachu přejít ulici. Navíc bych si brzy uvědomil, jak mi chybí velká síla a zostřené smyly..brzy by mi to nepřipadalo jako život, který bych chtěl a znovu bych chtěl být hybrid. Což už by se podruhé nemuselo vyplnit." Dovysvětlil jsem a koukl na ni. "Ty by jsi se vzdala života upíra?" Koukl jsem se na ní a usrkl zlatavou tekutinu z skleničky.

Nelíbilo se mi, co Seb řekl, když jsem přišla. Přeměřila jsem si ho pohledem. "Proč to říkáš tak ironicky?" Optala jsem se ho, opravdu nic netušíc, proč to tak je. Tak či tak, pak jsem ho jen pozorovala, co dělá.
"No, samozřejmě, kdo by si to nepamatoval." Odpověděla jsem a dopila jsem obsah sklenice, přičemž se ji položila na stůl a chvíli jsem si s ní jen tak pohrávala, než Seb opět promluvil.
Poslouchala jsem jeho odpověď a po ní jsem kývla. "Hm, to chápu." Odvětila jsem a když se mě potom zeptal, jestli bych se života upíra vzdala já, na několik chvil jsem se zamyslela. "Kdybych to mělo být něco, nebo spíš někdo pro mne nejcennější, tak ne." Odpověděla jsem a na chvíli se odmlčela. "Ovšem, kdyby po mně chtěla něco jiného, tak možná i ano." Dodala jsem ještě a přesunula jsem pohled zpět do okna.
Pak, po dalších chvilkách, co jsem do okna koukala jsem koukla na něj. "Nebude ti vadit, když tu ještě nějakou dobu zůstanu?" Optala jsem se jej na další otázku a tentokrát jsem již nechala svůj upřený pohled na něm.

Vypadalo to, že jsem jí urazil. Jenom jsem se na ni usmál. "Byla to stará a silná upírka, dlouhou dobu se živila mojí krví." Vysvětlil jsem jí. Kopl do sebe zbytek skleničky a pak ji odložil. "Myslím, že kdybych nebyl právě proměněný a napumpovaný její krví, nebyla by tak lehký oříšek." Koukl jsem na ni. Měl jsem tenkrát štěstí. Protože v té situaci to lehký oříšek byl.
Na můj dotaz, jestli si pamatuje jak to bylo když jsme pili minule, i odpověděla kladně. Uculil jsem se a naklonil hlavu kousek ke straně. Těžko říct, jestli jsem za to co se stalo byl rád nebo bych to raději nikdy neudělal..ale to je jedno.
V duchu jsem se vrátil k tomu, jak jsme e teď setkali v lese. Když jsem se nad tím zpětně zamýšlel, uvědomil jem si, že se mi zdála hodně vyplašená. Bála se mě? Chm?
Začala mluvit a upoutala tak moji pozornost. Oči jsem přesunul ze sklenice na ni a poslouchal ji. Pak jí kývl. "Co jiného máš na mysli?" Zeptal jsem se jí a lokty se opřel o stůl, abych jí byl blíže.
Sledoval jsem její pohled ven a po její otázce se usmál. "V pořádku, vyspím se na gauči." Pokýval jsem jí na to s lehkým úsměvem a opět se opřel o opěradlo židle.
"Mohu mít..trochu zvláštní otázku?" Rozhodl jsem se optat na její pocity v lese, rád bych věděl, jestli se opravdu bála a nebo jestli se mi to prostě jenom zdálo.

Seb se na mě usmál a vysvětlil mi to. "Takže chceš říct, že bych oproti ní byla slabší, což?" Optala jsem se a na chvilku se odmlčela. "Ale předpokládám, že alespoň budu větší jak ona, že jo?" Položila jsem mu další otázku se značnou nadějí v očích, ale to víte, že jsem to nemyslela vážně, přičemž ale on i promluvil. "Tak aspoň, že tak." Zamrmlala jsem.
Pak, po mé odpovědi, se Seb uculil. Byl při tom prostě takový roztomilý, hh. "Můj milý barmane, dolil byste mi, prosím?" Trošku jsem se zazubila, ale jak se mě na něco zeptal trochu se ke mně vlastně přiklonil, zubit jsem se přestala a zvážnila jsem v pohledu.
"Já vlastně ani nevím, počkala bych, co by navrhla ona, ale dala bych pro to hodně. Ale ne nic s tebou. O tebe už prostě nechci nikdy přijít, to už bych pravděpodobně nezvládla." Odpověděla jsem, ačkoliv jsem si myslela, že řeknu něco krapet jiného, ale asi jsem nevěděla, jak to zformulovat.
"Ne, to ne, vyspi se normálně v posteli, já půjdu na gauč." Namítla jsem nekompromisně a rozhodně.
Posléze se mi lehce sevřelo břicho. Ale ne nějakým extrémním strachem, ale takové to, když se vás někdo takový, jako je pro mě Seb, zeptá, jestli může mít zvláštní otázku. Prostě nevíte co čekat, je to pro vás jak kdyby vzrušující a chcete to hodně slyšet. "Samozřejmě, povídej." Odpověděla jsem se zájmem.

"Ano. Byla bys slabší." Potvrdil jsem jí, po čemž jsem vyhlédl z okna. Vypadalo to, že ještě nějakou chvíli bouřka bude.
Podle jejího dotazu to vypadalo, že částečně trpěla její výškou. Chvíli jsem přemýšlel co odpovědět a pak se nadechl. "Co si ji pamatuju, byli jste výškou stejně." Odpověděl jsem jí upřímně a sledoval, jak na moji odpověď zareaguje.
Její slova mě donutila pousmát se. Ne takový ten můj typický úsměv. Pokusil jsem se o něco, co vypadalo tak trochu hravě, lomeno tajemně. Dovolím si říci, že se mi to povedlo. Chvíli jsem ji sledoval, než jsem se natáhl pro láhev a chytil ji o něco níže než obvykle. Poté ji zvedl a naklonil nad její sklenici, kterou jsem začal plnit. "Ovšem, slečno." Usmál jsem se na ni a poté láhev zvedl a opět položil na stůl.
Následně jsem si ji jenom vyslechl a po jejích slovech se smutně usmál. "Jsme nesmrtelní Lissi. Naše cesty se jednou budou muset rozejít." Upozornil jsem jí. Nebylo to něco, co bych chtěl..byl to jenom holý fakt, nač si dávat plané naděje a sliby?
Po jejích slovech jsem se stále stejně hravým pohledem jako předtím naklonil hlavu. "Přinejhorším můžeme postel využít oba. Velká je dost." Zazubil jsem se na ní a nalil do sebe skleničku. Už jsem toho vypil dost, mě to stačilo. Doufal jsem, že ona svoji můru zná a tak jsem jí nebrzdil.
Souhlasila s tím, že se tedy smím zeptat. Uchechtl jsem se. "Bála jsi se..tam v lese?" Položil jsem otázku.

Seb mi potvrdil, že bych byla slabší. No, tak ne asi, ty vole. Když si teď měla jídelníček, jaký si měla. Došlo mi, jenže to Seb nevěděl, takže bych byla slabší i tak, ale tak to bylo asi převážně tou krví, mno. "Dobře, dobře." Pokývla jsem tedy hlavu, jenže to mi odpověděl i na tu moji druhou otázku. Trošku jsem se nad tím zamyslela. "Ale hezčí jsem byla stoprocentně já, ne?" Nevinně jsem se zazubila a lehce i uculila.
Následně jsem jej sledovala. Nasadil takový úsměv, jaký jsem u něho snad ještě neviděla a nalil mi. "Děkuji vám, jste moc milý." Já se teď zase pokusila o sladký úsměv, hh.
Co řekl ale pak se mi moc nelíbilo. Jen jsem si po tom povzdechla a zase se koukla z okna. S tímhle se taky nesmířím. To nezvládnu, tenhle fakt ne. Takže o důvod víc, proč být člověkem. Projelo mi najednou hlavou a já pohled zase přesunula na něho. Teď jsem ho tak moc chtěla jít obejmout, jakože fakt, proč jsem to neudělala předtím, sakra. Už se neudržím. Ne, prd, zvládnu to. Ok, pohoda. Ale jestli někdy ještě začnu mít takovéhle myšlení, 95% se neudržím.
Nakonec jsem ho už jenom sledovala. S jeho slovama bych ráda souhlasila, ale vlastně jsem si ani nebyla tak jistá. "To určitěěě." Usmála jsem se ale nakonec a napila se, přičemž promluvil opět. Položil mi otázku. "Při tomhle našem setkání?" Odmlčela jsem se na chvilinku. Nečekala jsem ale na žádnou odpověď. "Jo, upřímně jo." Dodala jsem tedy a pohled jsem přesunula do skleničky, z které jsem se napila i tentokrát, ale pohled jsem držela v tekutině.